Cesta

Vlezlý prach a všudypřítomný popílek vyklepávám i ze svých prodřených ponožek. Štípe, škrábe, je to všude. Nevím kam jdu, ani jak dlouho. Vlastně ani nevím, kdy budu jíst. Vím jen, že musím pokračovat. Najít nějaké vhodné místo. Takové, kde bude svítit sluníčko a tráva se tam bude jenom zelenat. Na kraji listnatého lesa postavím roubenku a každe ráno budu chodit rybařit. A konečně pocítím, že je mi fajn.